ROZHOVOR: Projektování jako obor by mělo na svém jménu tvrdě zapracovat

Říká se, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. Vy jste se ale vloni do SUDOPu PRAHA po osmi letech v konkurenčním Pragoprojektu vrátil. Co vás táhlo zpět?
Vtipné na tom všem je, že jsme tehdy ze SUDOPu odešli dva. Já a Lukáš Ježek. Seděli jsme tehdy, ještě jako projektanti, spolu dvanáct let v jedné kanceláři. A spolu jsme i odcházeli. Jenže zatímco on se sem vrátil po roce a stal se tu vedoucím střediska, já ho následoval až po osmi letech, aby mi předal pomyslnou štafetu v této vedoucí pozici. Někdy se to v životě prostě hezky zamotá.

To jste nám ale tak úplně neřekl, co vás táhlo zpět?
Byl jsem zvědavý, jak všechny ty procesy na Olšanské budou fungovat, když se na ně díváte jinou optikou. Odcházel jsem jako řadový zaměstnanec a vrátil jsem se na pozici vedoucího střediska. Logicky se tak na řadu věcí a procesů díváte jinak. A musím říct, že za osm let, co jsem byl pryč, se toho změnilo hodně, ale skoro nic z těch základních principů, na kterých SUDOP PRAHA stojí. V dobrém slova smyslu je v tomto tahle firma jako kámen. Pevně drží a na tom lze stavět.

A vy jste se nezměnil?
Určitě ano. Mé vnímání života ve firmě je dnes úplně jiné než dřív. Ani nechci pomýšlet na to, zda je to věkem, nebo zkušenostmi. Ale pozoruji na sobě, že k řadě věcí jsem dneska už mnohem smířlivější.

Když srovnáte SUDOP PRAHA s předchozí firmou, kde jste působil, jak se „to dělá“ jinde?
Každá firma má své osobité DNA. Každá má své postupy, zvyky a zaběhnuté cesty, které často vycházejí z nějakých zvyklostí a tradic. Já vidím hlavně dva rozdíly. Tím prvním je otevřená komunikace, férové vystupování a jistá velkorysost vedení SUDOPu. Druhou věcí je pak způsob fungování a prezentace firmy navenek. SUDOP se snaží komunikovat se svým bezprostředním okolím v místě, ale i s odbornou veřejností. To je obrovská výhoda, kterou řada jiných firem na trhu bude muset teprve dohnat.

A neměl jste z návratu i trochu obavy?
Měl. Ta hlavní byla, že jdu mezi své bývalé kolegy, s nimiž jsem tu „vyrůstal“. Sám sobě jsem pokládal otázku, zda to bude dobré, nebo ne. Teď už vím, že jsem se bál zbytečně.

Na čem právě děláte?
Máme hromadu vlastních zakázek, které jako středisko vedeme, a stejně tak spousty práce pro velké kolejářské projekty. U těch je aktuálně prioritou práce na projektech vysokorychlostních tratí, což je teď téma pro celou firmu. Ale vlastně také pro odbornou i širokou veřejnost.

A z vlastních věcí?
Největším vlastním projektem je letos asi práce na středočeském úseku dálnice D3, stavbě 0304 Václavice–Voračice. Důležité jsou pro nás i stavby, které se už realizují a prošly nám tu pod rukama všemi stupni přípravy. Klasickým příkladem je běžící stavba na D35 Hořice–Sadová a aktuálně se rozbíhající stavba I/9 Dubice–Dolní Libchava, která se projektovala už od roku 2000.

Máte nějaký svůj výjimečný projekt? Nemusí být největší, klidně srdcovku.
Zrovna I/9 Dubice–Dolní Libchava je určitě jednou ze staveb, které jsou mi blízké. Na ní jsem si kdysi mohl poprvé vyzkoušet vedení projektu. Oblíbená byla i stavba I/20 Plaská – Na Roudné v Plzni, která už je hotová. Částečně jsem byl u její realizace, další část pak vznikla v době, kdy jsem pracoval v Pragoprojektu. Tato stavba získala i řadu odborných ocenění.

Dokážete říct, jak se za váš profesní život změnila dynamika oboru, ať už jde o používané technologie, požadavky na projektanty nebo tlak na termíny?
Tahle otázka trochu svádí k tomu si postěžovat. Doba po roce 2000, tak jak jsem ji zažil já, byla úplně jiná než dnes. Tenkrát člověk dělal na jedné, maximálně dvou věcech, které měly jasné ohraničení a jasně skončily. A pak jsme šli s čistým stolem na něco dalšího. Byl to ideální svět, který se pravděpodobně už nikdy nevrátí. Dnes se z dřívější pomyslné sinusoidy, zobrazující infarktové stavy a zasloužený následný odpočinek, stává spíše rovná přímka zaznamenávající kontinuální let ve vysokém tempu. Lidé jsou pak zákonitě dříve opotřebovanější, než bývali.

Podobně je na tom podle mě i náš obor. Profese projektanta měla dobrý zvuk, určitě minimálně do roku 2010. O našem odborném slově se moc nepochybovalo. Dnes to tak už úplně není a projektant je bohužel často tím, kdo to odnáší z obou stran: jak od investora, tak od zhotovitele. Abych to ale neviděl moc černě, v poslední době zaznamenávám zase posun k lepšímu. Tak snad…

Jinak co se týká požadavků na nás, mohu stoprocentně říct, že se chce více za kratší čas. Tak to je. A technologie tomu zase tolik pomoct ještě neumějí.

Jak byste nalákal nové uchazeče právě k vám do střediska?
Technickému člověku stačí ukázat výsledky naší práce a umožnit mu, aby byl u toho. Dát mu jednoduše stejnou šanci, jakou jsem kdysi dostal já. Ukažte mi někoho, kdo by nechtěl být přímo u těch nejzásadnějších věcí v republice. Přesvědčit někoho, kdo se zajímá o projektování, aby šel do SUDOPu, je výrazně snazší než lámat někoho, kdo neví nic, aby šel vůbec do našeho oboru. SUDOP je špička, jeden z lídrů oboru, kde je dobře vyvážená kombinace stability a modernosti.

Život projektantů není úplně jednoduchý a s tím pak možná souvisí i to, že máme problém sehnat lidi. Přesto bych já osobně neměnil. Projektování má své kouzlo.

Máte pocit, že zájem o projektování klesá?
Cítím, že by obor jako celek měl na svém jménu tvrdě zapracovat, jinak na odborných školách zůstanou jen školníci a prázdné třídy. Studenti budou na oborech se zajímavější propagací. A jak tedy nalákat uchazeče do našeho střediska? My zkoušíme nabídnout mu téměř rodinnou atmosféru v týmu skvělých lidí a odborníků. To je podle mě zásadní, ostatní výhody a benefity nabízí všichni na trhu skoro stejné.

Čím si čistíte hlavu od stresu, o kterém jste mluvil?
Dlouhá léta jsem se věnoval kynologii, čtvrt století jsem dělal i figuranta. Nyní se docela angažuji v našem lyžařském klubu, ve kterém jsem vyrůstal. V zimě mě to jednoznačně táhne na lyže. V létě  si rád dám nějaký ten výlet na kole a poslední dobou jsem objevil kouzlo turistiky. Takže vždy je to v přírodě.

---

O něm

V SUDOP PRAHA si odkroutil prvních téměř 13 let, na jejichž konci už řadu zakázek sám vedl, byl autorizovaným inženýrem a auditorem bezpečnosti. Pak se ale rozhodl na pár let ochutnat stejný chleba i jinde, konkrétně v Pragoprojektu. Z pozice ředitele ateliéru, kdy měl jistou dobu pod sebou nějakých 50 lidí šesti profesí, se odtud ale vloni na Žižkov zase vrátil. Dnes na Olšanské řídí Středisko silnic a dálnic.

---