Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste organizoval a vedl tábory pro děti zaměstnanců SUDOPu?
Dělal jsem to s kolegou a kamarádem Tomášem Jeníkem, který byl vedoucím na zimních táborech, já měl tehdy na starost ty letní. Když potom Tomáš ze SUDOPu odešel, převzal jsem po něm i zimu. Letní tábory trvaly zpravidla tři týdny. Většinou jsme byli na kraji nějakého kempu a na zelené louce jsme si stavěli vše, co jsme k táboření a pobytu v přírodě potřebovali, včetně zřízení polní kuchyně ve vojenském stanu, kde jsme si pak sami vařili jako na skautském táboře. Hodně nás to bavilo, navíc jsme byli opravdu dobrá parta, která se pak částečně překlopila i do zimy, kdy jsme jezdili téměř 25 let na Slovensko na Chopok.
Váš otec pracoval v SUDOPu čtyřicet let, vy jste tu bez dvou let stejně dlouho. Musíte železnici milovat.
Táta byl vedoucí střediska chvíli přede mnou, takže vlastně mezi jeho a mým vedením bylo jenom sedm let. Asi mi to nebudete věřit, ale já jsem to nikdy tak nalajnované v hlavě neměl. Po skončení gymnázia jsem patřil mezi ty, kteří neměli zcela jasno, kam jít dál. Úplně se mi nechtělo jít v tátových stopách, a tak jsem se přihlásil tady v Praze na stavební fakultu ČVUT s tím, že se uvidí. Stejně jako řada mých spolužáků jsem se tam ale tehdy nedostal.
Protože jsem nechtěl ztratit rok a Vysoká škola dopravy a spojů v Žilině vypsala dodatečné zkoušky o prázdninách, zkusil jsem štěstí tam. SUDOP tehdy pořádal letní odpočinkové tábory pro své zaměstnance v Bulharsku, a když jsme se z jednoho takového v roce 1982 vraceli, přestoupil jsem v Bratislavě na vlak do Žiliny. V pouzdře od foukací harmoniky jsem měl tužku a propisku a šel jsem na zkoušky. Na školu do Žiliny jsem se dostal a vystudoval obor stavba, údržba a rekonstrukce tratí.
Do SUDOPu jste nastoupil v roce 1986, kdy na středisku pracoval (a později ho i vedl) váš otec. Byl na vás přísnější než na ostatní?
Táta svým založením moc přísný nebyl. Několikrát jsem od něj ale slyšel, že tím, že jsem jeho syn, tak on nesmí a nemůže dopustit, aby kdokoliv měl jediný důvod se domnívat, že mi jakkoliv nadržuje. Vzhledem k tomu, že jsem si později na středisku našel svou druhou ženu, jsem nyní ve stejné pozici. Ani nevíte, kolikrát jsem si na tátu v této souvislosti vzpomněl.
Co vás na železnici baví?
Ještě na vysoké škole jsem měl možnost jít také cestou silnic, případně i jiných profesí, ale tehdy asi rozhodla ta podrobnost. Vnitřním založením jsem možná trochu až puntičkář či perfekcionista a mám rád, když jsou věci tak, jak cítím, že mají být. A na železnici se požaduje podrobnost na milimetry. To mě přitahovalo a nakonec i přesvědčilo.
Když se ohlédnete zpět, který z projektů, jež jste projektovali – ať už vy osobně nebo na středisku, je pro vás nejdůležitější?
To je příliš široká otázka, v každé době by se dala vyjmenovat a uvést celá řada významných projektů. Samozřejmě že když jsem nastoupil po škole na SUDOP, k těm největším projektům jsem se nedostával nebo jsem se na nich podílel pouze jako zpracovatel dílčích příloh. Z té doby si například pamatuji na projekt Přeložka trati Žatec – Klášterec nad Ohří. Z pozdějších staveb v rámci I. tranzitního železničního koridoru se pak na našem středisku například zpracovávaly projekty modernizace tratí a železničních stanic v úsecích mezi Prahou-Bubenčí a Kralupami nad Vltavou a dále pak mezi Vraňany, Hněvicemi, Hrobcemi, Lovosicemi, Ústím nad Labem a Děčínem. Některé z uvedených staveb jsem pak měl na starost i já jako hlavní inženýr projektu.
Z pozdějších významných a technicky zajímavých staveb je pak možné uvést třeba Nové spojení, Praha hl. n., Praha Masarykovo n. – Libeň, Vysočany, Holešovice anebo stavby jako například Modernizace trati Votice–Benešov, Sudoměřice–Votice a Nemanice–Ševětín nebo kompletní přestavbu železničního uzlu Plzeň či většinu staveb na rameni Plzeň–Domažlice. Za zmínku pak určitě stojí i rekonstrukce železniční stanice Praha-Smíchov, která se nedávno začala realizovat.
Vaše středisko projektuje také vysokorychlostní tratě, o kterých se teď hodně mluví i na veřejnosti, že?
Vysokorychlostní tratě jsou fenoménem současné doby, přestože se o nich hovoří a v nějakém stupni přípravy se řeší už více než dvacet let. Až v posledních několika letech se však dá hovořit o jejich opravdovém rozjezdu a to už i ve vyšších stupních projektové dokumentace. Aktuálně zpracováváme na středisku jeden z největších a technicky nejsložitějších vysokorychlostních úseků – mezi železniční stanicí Poříčany a Světlou nad Sázavou. Jako SUDOP PRAHA se ale samozřejmě podílíme i na dalších projektech vysokorychlostních tratí, které jsou aktuálně v přípravě (jedná se například o úseky mezi stanicemi Praha-Vršovice – Praha-Běchovice a Poříčany).
Předpokládám, že u těch velkých projektů se neobejdete bez úzké spolupráce s dalšími středisky SUDOP PRAHA, je to tak?
Středisko železničních tratí a uzlů má aktuálně pět hlavních inženýrů projektů (HIP), kteří mají na starost vedení a řízení velkých železničních zakázek. Kromě toho je pak na středisku celá řada projektantů-kolejářů a několik dalších souvisejících profesí, jako jsou správci dat, dopravní technolog, zpracovatel zásad organizace výstavby, rozpočtář a další. Zároveň je ale nutné říci, že se „kolejáři“ bez ostatních profesí neobejdou. Na kompletním železničním projektu se tak podílí i celá řada dalších souvisejících profesí, jejichž výčet v zásadě tvoří společnost SUDOP PRAHA. A to je další věc, která mě na této práci baví – spolupráce, koordinace a vzájemná komunikace mezi středisky i jednotlivými projektanty, byť já sám už zhruba dvacet let neprojektuji.
Co zajímavého teď děláte?
Nejzajímavější, ale zároveň asi i jedny z nejsložitějších, jsou v této chvíli už zmíněné vysokorychlostní tratě. Jsou to projekty, které se učíme, a učí se je i investor. Za zmínku pak určitě stojí i připravovaná společná realizace dílčí části stavby ŽST Smíchov s Terminálem Smíchov, příprava stavby Nemanice – Ševětín pro soutěž na zhotovitele stavby a nebo zpracování projektových dokumentací v úseku mezi Českými Velenicemi a Veselím nad Lužnicí a v úseku mezi Plzní a Stodem.
Jak se za těch skoro 40 let, co jste v SUDOPu, váš obor proměnil?
Dneska jsou samozřejmě k dispozici úplně jiné prostředky, nástroje a vybavení k tomu, abychom došli k cíli, kterým je dokončení a odevzdání kompletního projektu. Nedávno jsem si při archivaci jednoho svého staršího projektu uvědomil, že to, na základě čeho se před 30 lety postavila nějaká trať, je jen zhruba třetina toho, co se požaduje na projektantech dnes. Rozsah zadání a požadavky na obsah, podrobnost a formu zpracování projektové dokumentace se neustále „utahují“ a trochu se pak z toho vytrácí to, co je na projektování nejzajímavější a nejhezčí – kreativita a radost z kvalitně, smysluplně a technicky inovativně provedené práce. Obecně dnes doba tlačí na termíny a na kvantitu, což se bohužel občas promítá i do našich projektů.
Jak potom při této náročnosti práce a tlaku na zaměstnance lákat na „vaše“ obory nebo do firmy mladé lidi?
Mám doma osmnáctiletého kluka a tahle generace už přemýšlí trošku jinak. Jednak je pro ni výrazně důležitější volný čas a pak mají i trochu jiný žebříček priorit a hodnot. A to právě nejde úplně ruku v ruce s tím, kam se dneska posunulo projektování a potřeby a požadavky na něj kladené. Takže mladí jdou dnes zpravidla snazší cestou. Proč by studovali něco, co dá výrazněji větší práci a bere jim to více času? Samozřejmě je to velká škoda a mrzí mě to. Technika také, oproti některým jiným oborům, nemá mezi mladými takové renomé a takový zvuk. Sehnat proto nového a nadějného projektanta, který má o obor zájem, je každý rok o něco těžší.
Díváte se dopředu, co bude, až jednou SUDOP opustíte?
Většina vedoucích středisek o tom samozřejmě přemýšlí dlouho dopředu a v zásadě se snaží si svého nástupce vychovat a na tuto funkci ho připravit. Logicky by to měl být někdo mladší, někdo, kdo má perspektivu, a pokud možno i zkušenosti s řízením a vedením týmu lidí, což například splňují už zmínění hlavní inženýři projektu.
A máte tu takové lidi?
Věřím, že mám (úsměv).
Je něco, co byste si chtěl ještě nakreslit?
Já už ne. Jsem vedoucím střediska od roku 2003, což znamená, že už poměrně dlouhou dobu neprojektuji. Takže vysloveně projekční výzva už u mě nepřipadá v úvahu. Už musím přemýšlet o tom, co bude, až odejdu, a v jakém stavu jednou přenechám středisko svému nástupci. Mým přáním je tak předat fungující středisko s rozumným, smysluplným a zajímavým zásobníkem práce a s lidmi, kteří budou svou práci vykonávat rádi a budou se do ní alespoň občas těšit.