Vy jste nikdy neměla touhu změnit práci?
Už jsem starší generace, mladí to dnes mají jinak. Dočtete se, že po sedmi letech máte změnit zaměstnání, že to je k něčemu dobré a podobně. My jsme na to tenkrát zvyklí nebyli. Řekla jsem si po vysoké, že půjdu projektovat, a tak jsem v roce 1980 nastoupila jako projektantka do Státního ústavu dopravního projektování v Praze. Nepřemýšlela jsem, zda je některá firma lepší nebo horší. Dnes už si absolventi umějí říct, co chtějí, nástupní mzdu, auto. My na tom byli s kamarády tak nějak všichni stejně, nastupovalo se za podobné peníze. Malinkými krůčky jsem se pak prokousávala dál, postupně do funkce hlavního inženýra projektu a ještě později jsem se stala vedoucí střediska silnic a dálnic. Bavilo mě, že za mnou něco zůstává, třeba obchvat Chebu, dvě stavby na okruhu kolem Prahy a spousta dalších staveb. Ani mě nenapadlo jít projektovat jinam. V SUDOPu to bylo vždy srdečné a byli jsme hrdí, že jsme „sudopáci“.
Od roku 2004 jste úspěšně vedla střediska silnic a dálnic a to až do jeho rozdělení před několika lety. Nyní jste hlavou oddělení životního prostředí. Co všechno tato pozice obnáší?
Dovolte odbočku. Jsem vystudovaný silničář, takže jsem se životní prostředí učila až tady ve firmě za chodu při projektování svých staveb. Proto se nepovažuji za specialistu na ekologii. Moji kolegové, kteří na to kolikrát mají oprávnění a kulatá razítka, vědí o životním prostředí více než já. Já jsem manažerka. Na středisku je nás už nějakou dobu jedenáct. Jsme víceméně u všech projektů SUDOP PRAHA. Když to řeknu v bodech, pak řešíme věci jako kompletní posuzování vlivu stavby na životní prostředí, vegetační úpravy, dendrologické, zoologické a botanické průzkumy nebo posuzujeme střety staveb s prvky systému ekologické stability a s chráněnými územími. Dále provádíme hlukové a exhalační studie, havarijní a povodňové plány, posuzujeme oslunění a osvětlení objektů i pozemků, ale řešíme i třeba vyhodnocení vlivu staveb na zemědělský a lesní půdní fond, odpadové hospodářství a rekultivace. Jen část z mého desetičlenného týmu má ČVUT jako já, jsou to také absolventi České zemědělské univerzity a jiných přírodních věd. Když máme třeba dokumentaci ke stavebnímu povolení, pracuje na tom celý tým několik měsíců. Všechny části dokumentace, které je třeba doložit stavebnímu úřadu, se musí vytvořit a projednat s hygienickou stanicí, odbory životního prostředí a dalšími úřady. A tak zatímco některá střediska mají za rok pět velkých staveb, my jich máme dvě stovky, i když jen jejich malé části.
Vaši kolegové z týmu jsou v SUDOP PRAHA taky déle jako vy?
Většina je jich tady více než deset let. Moc doufám, že vydrží, že nemají v úmyslu odejít. Je to klišé, ale je tady opravdu skoro až rodinná atmosféra. Strašně důležitá je tu také svoboda a s ní spojená důvěra v lidi.
Když jedu vlakem po železnici nebo autem po dálnici, kde všude narazím na práci vašeho střediska?
Na to je jednoduchá odpověď – úplně všude. Těžko najdete nějakou delší trasu ať už vlakem, nebo autem, kde nenarazíte na naši stavbu.
Nesnaží se vás někdy kolegové mírnit, abyste našli levnější řešení? Jinými slovy, nebrzdí někdy ekologie jejich projekty?
Dříve bylo životní prostředí takové utlačované. Hlavní inženýři staveb to někdy brali jako něco podřadného, co se ohne. My se jim ale dnes nesnažíme něco vnutit jen proto, že se nám to líbí a že jsme zarytí zastánci životního prostředí. Jsou tady zákony o ochraně přírody, o vlivu stavby na životní prostředí a tak podobně, které musíme respektovat a bez správně doložených dokumentací nedostanou územní rozhodnutí ani stavební povolení. A dnes většina hlavních inženýrů stavby za námi na startu projektu přijde a probírají s námi náš pohled.
Představte si, že jste HR ředitelkou SUDOP PRAHA. Proč bych měl k vám nastoupit?
Nábor zaměstnanců řešíme dlouhodobě na leckterých poradách. Je to těžké, nevím, zda bych uspěla a přesvědčila vás. Když dnes přijdou uchazeči o práci „z ulice“, ptají se, kolik budou brát, kde budou sedět, kdy budou mít velké stavby, kdy budou vedoucím střediska, zda budou mít k dispozici auto, jaké máme benefity. Neptají se vlastně moc na práci, na její náplň. A to je přece škoda. Dělat práci jen pro peníze je podle mého názoru trochu smutné. Kdybych já měla někoho přesvědčovat, tak bych je určitě lákala na přátelský, sehraný kolektiv a na práci, která je za námi vidět.